Alfisti.cz
zpět
Alfisti.cz

25.2.2017 - Enzo Ferrari - 2.kapitola

V seriálu o Enzovi Ferrari se tentokrát podíváme do období 1920-1924, kdy se mladý Enzo snažil udělat závodnickou kariéru.

1920 - Ferrari ve voze Alfa 40-60 pro Targa Florio
25.02.2017
Kolorovaný detail z téže fotografie
25.02.2017
Tým Alfy Romeo pro Targa Florio 1920 - Campari (Alfa GP1914), Ferrari (Alfa 40-60), Baldoni (Alfa 20-30)
25.02.2017
Tým Alfy pro GP Itálie v roce 1923 - Ascari (vůz č.6, nad ním stojí Ferrari), Sivocci s č.17 a Campari ve voze č.12 (vše Alfy GPR)
25.02.2017
Tým Alfa Romeo v Monze 1923 - zleva Campari, Ferrari, Ascari, Sivocci, Bazzi.
25.02.2017
1923 - umírající Ugo Sivocci (muž který jej drží je partně Enzo Ferrari)
25.02.2017
1924 - Ferrari s Bazzim v Alfě P2
25.02.2017
1924 - Ferrari se Sienou na Coppa Acerbo v Alfě RLTF
25.02.2017
1924 - GP v Monze, šéf závodního týmu Rimini, Nicola Romeo a Ferrari
25.02.2017
Letecké eso Francesco Barraca u letadla se vzpínajícím se koněm
25.02.2017

Kapitola 2 – Kariéra závodníka (1920-1924)

Poté co se dohodnul s Alfou Romeo čekal na Ferrariho první závod a nešlo o nic jiného než o návrat na Targa Florio. Tým Alfy na závod vyslal následující tým a vozy: Campari (Alfa GP1914), Baldoni (Alfa 20/30) a Ferrari (Alfa 40/60). Nejlepší vůz dostala hvězda týmu Campari, který ale musel již ve druhém kole z celkových čtyř odstoupit kvůli problémům se svíčkami. Baldoni odstoupil také a tak zůstal Ferrari jediným jezdcem Alfy v závodě. Nakonec se mu podařil skvělý výsledek, když do poslední chvíle pronásledoval vedoucího Meregalliho na voze Nazzaro GP a do cíle dojel druhý se strátou pouhých 8 minut (při celkové délce závodu 8 hodin a 30 minut). Závod se opět odehrál ve velmi špatném počasí za silného větru a deště a o jeho náročnosti nejlépe svědčí fakt, že vítězný Meregalli nebyl po projetí cílem schopný sám vylézt z vozu.

Alfa se o úspěch na Targa Florio pokoušela od roku 1911 a jako první pro ni stupně vítězů získal až Ferrari. Druhé místo bylo o to cennější, že jej bylo dosaženo na voze, který v té době dosahoval již jen průměrných kvalit (model byl vyvinutý již před válkou).

Na svůj první velký vyhraný závod musel ale Ferrari počkat až do roku 1923, když se mu v červnu podařilo vyhrát závod v Ravenně na merosiho Alfě RL. Zajímavou perličkou je, že druhý tehdy skončil na Fiatu 501 jistý Edoardo Weber, který se pak proslaví jako výrobce karburátorů. Snad ještě důležitější než premiérové vítězství byla ale schůzka, která proběhla ten samý den odpoledne. Ferrari se totiž sešel s hrabětem Enricem Baraccou, otcem sestřeleného leteckého esa (viz kapitola 1). Později se Enzo sešel také s hraběnkou a údajně to byl právě její nápad, aby se emblém z letadla Francesca Baraccy stal Ferrariho talismanem pro štěstí. Enzo k tomu pak řekl:  „Stále mám schovanou fotografii Baraccy s věnováním od jeho rodičů, ve kterém mi emblém svěřují. Kůň byl a také zůstal černý, ale já sám jsem přidal žluté pozadí jakožto barvu města Modeny“.

Přestože ale Ferrari na začátku dvacátých let sbíral za volantem různých typů Alfy Romeo úspěchy, sám o sobě jako o jezdci neměl přehnané mínění. A tak se kromě jezdeckých aktivit věnoval i zákulisním činnostem – nejdříve oplatil pomoc Ugovi Sivoccimu, když mu pomohl získat místo testovacího a později závodního jezdce u Alfy. Vůbec mu nevadilo, že jeho kamarád je špičkový jezdec a že jej pravděpodobně v hierarchii týmových jezdců posune dolů. Angažoval se také v příchodu Luigiho Bazziho, talentovaného motoráře, který předtím pracoval u Fiatu. Pro mladého Ferrariho nebylo problémem ani jezdit na velké autosalony v cizině a pomalu tak začínal objevovat, co všechno je potřeba mít pod kontrolou, pokud má automobilka být úspěšná. První vlastní firmu pak založil roku 1922, když byl Alfou Romeo zmocněn prodávat její vozy v oblastech kolem Modeny. Od této chvíle je tedy nejen jezdcem, ale i podnikatelem a zaměstnavatelem. V té době mu bylo pouhých 24 let!

Bylo jasné, že budoucnost Ferrariho vidí on i jeho blízcí spíše v managementu závodního týmu nebo v podnikání než na sedadle závodního auta. Přestože byl dobovým tiskem občas vyzdvihován jako jeden z nejlepších jezdců Itálie, sám byl mnohem skromnější: „Opravdu nedám ruku do ohně za to, že pokud bych se závodění věnoval opravdu naplno, tak bych se stal velkým jezdcem. Pořád o tom pochybuji. Pokud chcete dosáhnout pozoruhodných výsledků, musíte být schopen vůz zcela vyždímat. To znamená nadměrné řazení, přetáčení motoru, bezhlavé brždění a to všechno jsou způsoby, které se střetávají s mým strojařským cítěním. Faktem je, že já prostě nejezdím z bodu A do bodu B. Mám rád pocit, že cítím reakce vozu, že jsem jeho součástí a že tvoříme jedno tělo. Nedokázal bych ho trápit.“  Také jeho kronikář Gino Rancati o něm napsal: „Ferrari měl až moc velký respekt k vozům, jež mu byly svěřeny a snad ani nebyl dostatečně lehkomyslný“. A samozřejmě, objevily se i hlasy, že mu chyběla zarputilost těch nejlepších a že postrádal jejich absolutní odvahu. Všechno z výše uvedeného může být pravda, ačkoliv těžko bychom mohli říci, že muž, který dojel druhý na Targa Florio, je zbabělec.

Postupný útlum Ferrariho závodních aktivit mohl být také ovlivněn tragickými událostmi, jichž začal bývat svědkem. V červnu 1923 se radoval ze svého prvního vítězství, ale již v září byl u toho, když Sivocci při tréningu na GP Itálie havaroval s novým Merosiho vozem, Alfou P1 (nebo také GPR). „Byl jsem jedním z prvních, kdo přiběhli k Sivocciho vozu“ napsal později. „Vzal jsem jej do náručí a pokoušel se mu poskytnout první pomoc, ale bohužel nebylo nic, co by pro něj kdokoliv mohl udělat.“ Umírající Sivocci byl naložen do vozu jednoho z diváků a v beznadějném pokusu o záchranu byl odvezen do nemocnice. Šéf týmu Rimini další vozy ze závodu stáhnul. Ačkoliv Ferrari nebyl pro závod nominován a dalšími dvěma jezdci byli Campari a Ascari, počítalo se s ním pro tréninkové jízdy. Možná si v tu chvíli říkal…. „mohl jsem to být já….

Smrt Sivocciho byla poslední kapkou, po které přetekla trpělivost Alfy Romeo s konstruktérem Merosim. Přestože mu již nějaký čas asistoval talentovaný Bazzi, jeho P1 prostě nebyla dost dobrá. Rimini začal přemýšlet jak postupovat dále a zeptal se mimo jiné Ferrariho. Ten se obrátil právě na Bazziho, který nadšeně navrhnul mladého inženýra z Turína jménem Vittorio Jano. Ferrari byl tedy vyslán, aby konstruktéra vyhledal a projednal s ním možnost spolupráce. Není zcela jasné, jak jednání proběhlo – Enzo tvrdil, že dohodu podepsali už den po prvním setkání, Jano se později nechal slyšet, že si vyžádal jednání s někým výše postaveným, než byl Ferrari a podepsal až poté a navíc si vyjednal dvojnásobný plat, než co měl v Turíně. To, jak se věci přesně udály, snad ani není podstatné (ačkoliv si zase můžeme všimnout že Ferrari nejspíš zveličoval své zásluhy) – zásadní skutečností je to, že po příchodu Jana se v Alfě Romeo mělo změnit doslova vše a že jeho práce ji měla rychle dostat na absolutní špičku na poli motorsportu.

Vittorio Jano pro Alfu na rok 1924 připravil vůz pro závody Grand Prix zvaný P2, který disponoval přeplňovaným, řadovým osmiválcem. Tovární tým se tak stal prakticky neporazitelným, ale Enzo Ferrari se v Alfě P2 nikdy v žádném závodě neukázal. Rok 1924 přitom vůbec nenaznačoval, že by se jeho závodnická kariéra měla chýlit ke konci. Zůčastnil se pěti závodů a tři z nich vyhrál – jednalo se o podniky v Rovigu a Ravenně a svého životního vítězství dosáhl na Copa Acerbo v Pescaře. Věchny tyto závody vyhrál na Merosiho Alfě RLTF. Ze závodu v Ravenně si kromě poháru pro vítěze odnesl jeden mimořádně důležitý zážitek – poprvé viděl závodit drobného, usměvavého Tazia Nuvolariho, který za ním v mnohem slabším voze skončil druhý.

Vítězství na Copa Acerbo bylo malou senzací, protože Ferrari ve své stárnoucí RLTF neměl být velkou překážkou jak pro kolegu Campariho na P2, tak pro dva německé Mercedesy. Ferrari výborně odstartoval a vedl, bral ale jen jako otázku času, než ho Campari předjede. Tomu ale již brzy po startu vypověděla službu převodovka a ze závodu odstoupil. Bojovník a starý lišák Camapari ale i s nepojízdným vozem zkusil Enzovi pomoci, když jej odtlačil z dohledu ostatních závodníků, aby Mercedesy zmátl a Ferrarimu ještě alespoň na chvíli ulehčil situaci. Jezdci německých mercedesů si byli vědomi své převahy nad Ferrarim a nikam nepospíchali uklidněni tím, že Campariho mají za zády. Ferrari byl ovšem také zmatený a stále Campariho vyhlížel. Nebýt spolujezdce Sieny (což byl mimochodem Campariho bratranec), který na Ferrariho křičel, ať jede pro vítězství, byl by na Campariho čekal tak dlouho, až by je Mercedesy dostihly. Ferrari ale přidal a zmateným Mercedesům již nezbyl čas na útok a tak Enzo zvítězil. Jak sám později řekl: „V ten den jsem si opravdu udělal závodnické jméno.“. A šek na 5.000 lir mu také jistě přišel vhod.

O měsíc později, v srpnu 1924, přišla jeho životní šance. Spolu s Ascarim, Camparim a Francouzem Wagnerem se měl zúčastnit jednoho z nejprestižnějších podniků roku -  Grand Prix Francie v Lyonu. A samozřejmě, všichni měli vyrazit do boje na Alfách P2. Ferrari měl životní závodnickou formu, zdálo se, že konečně udělá poslední krok, po kterém jej všichni začnou považovat za součást absolutní závodnické elity. Jenže namísto toho, aby se v červeném voze postavil na start závodu, byl tou dobou Ferrari již na cestě do Modeny. Co se stalo? Celou situaci popsal takto: “Po tréninkových kolech jsem se cítil naprosto zničený. Onemocněl jsem tak, že jsem musel ze závodu odstoupit. Má indispozice byla natolik vážná, že mě přinutila omezit ježdění a prakticky ukončit závodní kariéru.

Může z ničeho nic takto onemocnět mladý jezdec, který předtím v průběhu pár týdnů vyhrál tři závody v řadě? Ferrari již nikdy potom nedostal příležitost jezdit v tak dobrém autě na závodech nejvyšší úrovně a tak byl na svůj podivný odjezd z GP Francie stále dotazován. Později k tomu řekl: „Pravda je, že jsem byl nemocný a projevovaly se u mě první příznaky nemoci, která mě v roce 1969 postihla tak silně, že jsem musel prodat 50% své společnosti Fiatu.“ Přesné důvody jeho náhlého odjezdu ale i tak zůstávají trošku tajemné – svoji roli mohl sehrát tlak rodiny (zejména tedy matky a manželky), která jeho závodnickou kariéru sledovala s rostoucími (a oprávněnými) obavami.

Buď jak buď, v ten den si nadobro uzavřel cestu, po které by se mohl dostat mezi ty nejlepší závodníky. Vztahy s Alfou Romeo to ale nijak neovlivnilo a již o šest týdnů později se Ferrari fotografoval s Riminim a Nicolou Romeo při triumfální Grand Prix Itálie, kde vyhrál Ascari a Alfa obsadila první čtyři místa. Uplynou ale dlouhé tři roky, než se Enzo Ferrari znovu dostaví jako jezdec na start dalšího automobilového závodu….