Alfisti.cz
zpět
Alfisti.cz

21.7.2017 - Enzo Ferrari - 3.kapitola

V období 1925 a 1929 Enzo zakládá vlastní závodní stáj.... vzniká Scuderia...

1927 - Ferrari řídí výpravu Alfy Romeo na Mille Miglia - na fotce Brilli-Peri na Alfě RLSS
21.07.2017
1927 - Ferrari na RLSS vyhrává závod v Alessandrii
21.07.2017
1930 - Vůz Scuderie Ferrari pro Mille Miglia - Alfa 6C1750GS, řídit ji bude Scarfioti
21.07.2017
1930 - Vůz Scuderie Ferrari pro Mille Miglia - Alfa 6C1750GS, řídit ji bude Scarfioti
21.07.2017
1930 - Tadini na Alfě 6C1750GS při Mille Miglia
21.07.2017

Kapitola 3 – Vlastní závodní stáj (1925-1929)

Po rezignaci na start v GP Francie roku 1924 se Enzo Ferrari věnoval jiným aktivitám než budování kariéry závodního jezdce. Jeho firma prodávala Alfy Romeo v oblasti města Modena již od roku 1922 a nyní tento prodej rozšířil z oblasti Emilia-Romagna také do Marche a založil si pobočku v Bologni. Právě v procesu budování jeho firmy jej těžce zasáhne smrt Antonia Ascariho, který se zabije při Velké ceně Francie roku 1925 v Alfě P2. Byl to právě Ascari, který byl pro Ferrariho velkým vzorem co se vztahu závodu a businessu týče, protože kromě závodů Alfy také úspěšně prodával. Ascariho bylo potřeba v týmu nahradit a znovu se projevil Ferrariho fantastický čich na lidi – doporučil totiž Riminimu Tazia Nuvolariho. A ačkoliv se Nuvolarimu jeho premiéra u Alfy nepovede a při tréninku na Grand Prix Itálie svoji Alfu P2 zničí, bude drobný jezdec z Mantovy hrát v budoucnu v závodních týmech používajících Alfy Romeo zásadní roli.

Závod v Monze vyhraje Ital Brilli-Peri a zajistí tím Alfě Romeo titul mistra světa značek. Tento titul byl poprvé vypsán právě v roce 1925 a tak byla Alfa historicky první automobilkou, která tento „pohár konstruktérů“ vyhrála. Alfa Romeo nicméně oznámí (snad kvůli naprosté dominanci a ztrátě motivace a svoji roli také samozřejmě sehrává finanční stránka), že svůj závodní program ukončuje.  Toto rozhodnutí se setkává s nesouhlasem šéfa sportovního programu Riminiho, který odchází. Alfu zároveň opouští Giuseppe Merosi, kterého kompletně nahrazuje Vittorio Jano. Ale co je pohromou pro závodní tým, není nutně špatnou zprávou pro Ferrariho - Alfa se totiž do budoucna hodlá více zaměřit na cestovní vozy a Jano již začíná designovat vozy jako 6C1500 a 6C1750, které budou pro dealery značky mimořádně zajímavé.

Ferrari tedy podniká, ale nehodlá pověsit na hřebík ani kariéru závodního jezdce,  a v roce 1927, tři roky po podivném útěku z GP Francie, opět sedí za volantem závodní Alfy Romeo – nejdříve vyhraje závod cestovních vozů na okruhu v Alessandrii, když jede na voze ještě z Merosiho éry – Alfě RLSS. A pak konečně v ostrém závodě osedlá stroj navržený Vittoriem Janem – Alfu 6C1500SS s karoserií od Zagata. Závod se jede v Modeně a Ferrarimu se s ohledem na technické vybavení soupeřů nedává mnoho šancí. V průběhu závodu se ale strhne bouře, která umožní jeho lehké a dokonale ovladatelné Alfě proklouznout na první místo a to už se Ferrarimu podaří udržet. V závodě dlouhém cca 400km zvítězil o pouhých 11 sekund.

Rok 1927 je navíc rokem, kdy spatří světlo světa závod Mille Miglia z Brescie do Říma a zpět a Enzo Ferrari je vzhledem k odchodu Riminiho a absenci jeho jakéhokoliv nástupce u Alfy pověřen úkolem vést závodní tým cestovních vozů. Na start se postaví tři vozy továrního týmu – jedná se o auta ještě z Merosiho éry, modely RLSS. Závod se pro ně zpočátku vyvíjí poměrně slibně, ale do cíle se žádná z nich nedostane. Čest značky zachrání dva soukromníci na svých Alfách, kteří obsadí sedmé a deváté místo. Tradice účasti Alfy na Mille Miglia je nicméně založena, brzy bude dosaženo mnohem lepších výsledků.

V sezóně 1928 Ferrari stále balancuje mezi kariérou profesionálního jezdce a obchodníka. Vyhraje další dva závody (Alessandria a Modena) a skončí třetí na velmi kvalitně obsazeném závodě v Mugellu. Přestože odjede v sezóně jen tři závody, vydělá si tímto pěkných 45.000 Lir, za což se v té době dá pořídit například zbrusu nový vůz 6C1500 Sport. Ferrari si v té době všímá, že nejúspěšnější jezdci té doby, například Nuvolari a Materassi, si kromě závodění vydělávají tím, že vlastní stáje vozů (Nuvolari se společníky měl ve stáji 5 vozů Bugatti), které pro závody půjčují bohatým amatérům. V jeho ambiciózní mysli se začíná rodit plán, kterak si podobný tým také vybudovat. Ferrari byl vždy člověkem, který na své cestě neztrácel čas a tak již o rok později prodává první tři Alfy Romeo soukromým závodníkům. Sám již skoro nezávodí a výsledky tak jako tak nejsou dobré – přerod ze závodníka na manažera závodního týmu je již v pokročilé fázi. Ještě pořád se ale jedná o podnikání v rámci pouhého prodeje vozů.

Vše se ale mění na konci roku 1929. Ferrari chce dát své závodní stáji právní formu, a protože nedisponuje dostatečným kapitálem, přizve do nově vzniklé stáje dva další partnery, dobře situované podnikatele Tadiniho a Caniata (ostatně, právě tihle dva si od něj dříve koupili zmíněné vozy).

1.prosince 1929 pak podpisem příslušných dokumentů vzniká Scuderia Ferrari s následujícími kapitálovými podíly: Enzo Ferrari – 50.000 lir, Tadini a Caniato – 130.000 lir. Symbolický podíl ve firmě měl i Ferrariho přítel Testi – 5.000 lir. Ferrari nelenil, začal naplno využívat svých kontaktů a jeho první cesta samozřejmě vedla do Portella k Alfě Romeo. Alfa v té době stále váhala, jestli se k závodům naplno vrátit nebo ne a spolupráce s Ferrarim, který byl v automobilce velmi dobře zapsán, se jevila jako efektivní forma k propagaci značky na závodních tratích. Alfa tedy nabídla 10.000 lir a podporu závodního týmu základním servisním vybavením. V Miláně se Ferrari rovnou stavil u výrobce pneumatik Pirelli a zde získal podporu ve výši 5.000 lir.

Vstupní kapitál Scuderie Ferrari tedy vypadal následovně:

Sponzor

Částka (liry)

Tadini Caniato

130.000

Ferrari

50.000

Testi

5.000

Alfa Romeo

10.000

Pirelli

5.000

Celkem

205.000

 

Dále se mu podařilo ještě dojednat smlouvy s výrobcem zapalovacích svíček, firmou Bosch a také s dodavatelem paliv a maziv, společností Shell (přesný obsah smluv není znám).

Tento Ferrariho systematický přístup k budování finančního zázemí pro závodní stáj byl ve své době zcela ojedinělý a Enzo je opravdovým praotcem dnešního moderního přístupu k závodění, kdy marketing a schopnost sehnat sponzory je skoro stejně důležitá, jako sofistikovanost techniky a umění jezdců.

Dalším průlomovým přístupem Ferrariho bylo vytvoření malého, špičkového týmu, napojeného na silnou automobilku produkující komerční stroje. Pro Ferrariho znamenalo partnerství s Alfou přístup ke know-how výroby vozů a výrobním kapacitám velké firmy, Alfa zase těžila ze zkušeností, jaké Scuderia Ferrari získávala o vozech, když je vystavila enormnímu zatížení. A samozřejmě, vítězící automobily byly pro značku tím nejlepším marketingem. Ferrari vztah s Alfou komentoval následovně: „Alfa Romeo nikdy nepovažovala Scuderii Ferrari za konkurenci. A rozhodně si v té době nebyli schopni představit, že se jedná o embryo budoucí automobilky. Budoucí rivalitu nic nenaznačovalo. Z pohledu Alfy Scuderia nabízela možnost zúčastňovat se řady závodů a uchovat si závodní image, ačkoliv automobilka samotná se toho nehodlala přímo účastnit. Alfa také těžila z našeho závodění dalším způsobem, který nebyl tak spektakulární, ale o to praktičtější. Vždycky jsem Alfu informoval o mých zkušenostech a o tom, co dělají konkurenti. Tímto způsobem se ze Scuderie stala malá, relativně nezávislá jednotka složená z ultra-loajálních zákazníků, kteří sdíleli vášeň pro závodění, vývoj vozů a samozřejmě měli také společné finanční zájmy.

Scuderia Ferrari tedy měla právní subjektivitu a samozřejmě také své vozy: pro rok 1930 to bylo 5 vozů Alfa Romeo  -  3 x 6C1750 a 2x 6C1500. V nadcházející sezóně měla být jedním z vrcholů týmu účast na dubnové Mille Miglia. Od roku 1927, kdy Ferrari ještě vedl tovární tým Alfy, se toho hodně změnilo. Zatímco v roce 1927 bylo na startu 77 posádek, v roce 1930 díky rostoucí popularitě závodu podalo přihlášku hned 136 jezdců.  Prvního ročníku se zúčastnily téměř výhradně italské vozy, ale nyní bylo startovní pole mnohem pestřejší a účastnil se například Caracciola se svým sedmilitrovým, přeplňovaným Mercedesem SSK. A změnila se také pozice samotné Alfy Romeo – po neúspěchu v roce 1927 nahradily merosiho vozy nové modely série 6C a Campari Mille Miglia v letech 1928 a 1929 vyhrál (nejdříve se 6C1500, pak s 6C1750). Automobilka byla povzbuzena těmito vítězstvími a pro rok 1930 sama nasadila hned 6 vozů 6C1750.

Scuderia Ferrari tedy byla připravena se se všemi těmito ambiciózními konkurenty utkat. Šéf Ferrari se přesunul na místo určené pro doplnění paliva poblíž Bologni a závod mohl začít. Ale tak jako v roce 1927, ani tentokrát neměly Ferrariho vozy štěstí. Do servisní zóny kde na ně Ferrari čekal sice dojely všechny vozy, ale pak postupně do jednoho odpadly. Nemohly se tak výrazněji zapsat do historie závodu, který se jinak stal jedním z legendárních představení a to díky mimořádně dramatickému souboji mezi Nuvolarim a Varzim, samozřejmě na Alfách Romeo. Jejich souboj vyvrcholil legendárním kouskem, když Nuvolari Varziho dohnal, zhasnul světla a připravil si tak pozici pro finální útok na vítězství. Tou dobou už ale celá Scuderia Ferrari cestovala zpět do Modeny.

Enzo Ferrari měl možná pocit, že jezdci v jeho týmu nejsou dostatečně výkonní a tak již o týden později sám seděl v kokpitu jedné ze stájových Alf a vyjel pro Scuderii první pódiové umístění, když skončil třetí na závodech v Alessandrii. Ferrari nadále udržoval výborné vztahy s Alfou Romeo, což mimo jiné dokazuje také jeho účast na oslavách vítězství Varziho na P2 na Targa Florio. Ferrari dále svůj tým posiloval a pro dva závody si zajistil služby Giuseppe Campariho, který pro Scuderii vyjel třetí místo na závodech v Casertě a páté místo na velmi dobře obsazeném závodě v Římě.

Díky těmto solidním výsledkům a Ferrariho oblíbenosti u Alfy Romeo se Enzovi podařilo získat do Scuderie dokonce jednu Alfu P2, kterou mu automobilka poskytla poté, co se vrátila od majitele z Jižní Afriky. Ačkoliv Alfa P2 byla v té době na závodních tratích již šestou sezónu, pořád se jednalo o mimořádně potentní vůz, protože automobilka jej systematicky vylepšovala. Campari se mezitím vrátil ke svým povinnostem v továrním týmu, ale Enza to nemuselo příliš mrzet, protože jeho Alfu P2 neměl řídit nikdo jiný, než Tazio Nuvolari….