Alfisti.cz
zpět
Alfisti.cz

Kapitola 12 - Smrt a znovuzrození

Tipo 521
15.04.2017
Tipo 521
15.04.2017
Tipo 521
15.04.2017

Když jsem se roku 1941 cestou do školy dozvěděl, že USA vstoupily do války, byl jsem přesvědčen, že brzy bude po všem. Byl jsem tehdy samozřejmě dětsky naivní. Je neuvěřitelné, že stejně naivní byli moji přátelé v Itálii, kteří mi ještě v sedmdesátých letech tvrdili, že Itálie by na nástupu nového diktátora typu Mussoliniho vydělala. Tyto pro mě zcela nepochopitelné názory patrně vycházejí z nostalgických vzpomínek na vlnu znovunabyté národní hrdosti, která se zemí šířila ve dvacátých a třicátých letech.[1]

Za války se ukazuje, jak křečovitě se lidé upínají k rutině, když čelí výjimečným okolnostem. Většina lidí prošla válkou tak, že se snažila chovat se jako by se nic zvláštního ani nedělo. Tato trivializace reality umožňovala Američanům vnímat válečné zprávy jako neosobní statistiku a pokud jste žili v Evropě, hlásit se k práci ve vybombardované továrně a dokonce vážně plánovat svoji budoucnost. Stejně tak Alfa Romeo v bouřlivých časech nejistoty a destrukce plánovala nové, poválečné modely.[2]

Váleční šéfové Alfy Romeo, president Ugo Gobatto a hlavní inženýr Wifredo Ricart se s fašismem spojili neomluvitelným způsobem. Existují některé důkazy, že o jejich jmenování se zasadil přímo Mussolini. Duceho osobní náklonnost k Alfě (nazýval ji „národním klenotem“) umožnila automobilce přežít i v těžkém období těsně před válkou.

Již v roce 1933 Agnelli[3] navrhoval, aby automobilka byla převedena pod správu FIATu nebo úplně uzavřena. Namísto toho byla firma převedena pod správu vládních institucí a Gobatto byl dosazen na presidentské místo. Mluvil plynně německy a úzce spolupracoval s nacisty. Kvůli této kolaboraci byl také na 28. dubna 1945 zavražděn partyzány. Rickart byl spojován s konzervativními kruhy v předválečném Španělsku a proto byl také politicky akceptovatelný jakožto šéfkonstruktér v Alfě. Jeho smlouva vypršela v roce 1945 a pak se vrátil své vlasti, kde vládl generál Franco.

Za války se výroba v Portellu[4] přeorientovala na letecké motory a zbytek designérského týmu se přesunul na venkov k jezeru Orta. Vozy pro grand prix byly ukryty v nedaleké rezidenci místního boháče. Spojenci poprvé bombardovali továrnu v Portellu 24. října 1942. Další bombardování přišlo v den svatého Valentýna a továrna byla nakonec srovnána se zemí mohutným náletem 20. října 1944. Kompletní zničení továrny velmi popudilo místní dělníky, kterým se zdálo, že jejich závod byl dostatečně potrestán již při dřívějších náletech…

Práce u jezera Orta byly často přerušovány vpády nacistů, fašistů nebo partyzánů, přičemž nikdo z těchto útočníků nevěděl, co přesně se v místních kancelářích děje. I přes tento zmatek pokračovalo plánování budoucnosti a několik modelů pro čtyřicátá léta bylo ve vývoji.

V Rickartově závodním oddělení zmateně probíhaly přípravy na závody, které se pak nikdy nejely. Do vozu 8C2900A byl nainstalován motor 4,5l V12 a tak vznikl model Tipo 412. Pokud vím, tento vůz nakonec skončil v Argentině. Dalším zajímavým vozem je například Tipo 163, aerodynamický prototyp pro dvě osoby s Rickartovým motorem o objemu 3 litry (V-16 135°) umístěným uprostřed. Toto vozidlo pak bylo rozebráno, jeho motor dostal přeplňování v prototypu Tipo 162 pro Grand Prix, zatímco podvozek a karoserie posloužily jako základ modelu 512 s motorem 1,5l (boxer V12), taktéž Rickartovy konstrukce.

Osobní vozy se staly doménou Bruno Trevisiana, který pro rok 1941 plánoval dvě nové modelové řady. Možná si tehdy fašisté mysleli, že tyto vozy se stanou oslavou jejich vítězství. Obě modelové řady měly dosáhnout prestiže vozů 8C2300 a 8C2900B. Vůz S11 byl vybaven motorem SOHC V8 o objemu 2,2l a model S10 měl disponovat motorem V12 60° 3,5l SOHC. Oba vozy měly plně nezávislé zavěšení všech kol a aerodynamické karoserie (S11 byla aerodynamičtější). Dva prototypy od každého vozu byly vyrobeny, ale válku nepřežily. Supersportovní varianta SS10 DOHC měla být připravena pro Mille Miglia v počtu tří kusů, ale vozy ani nebyly sestaveny.

Nejvíce provokativní z těchto „mrtvě narozených dětí“, prototyp Alfa Romeo 6C2000, byl vyprojektován v Arimenu poblíž jezera Orta a poté co byly tamní objekty obsazeny partyzány jeho vývoj pokračoval v troskách milánské továrny v Portellu. Gazela, jak se prototyp nazýval, měla dvoulitrový hliníkový šestiválec DOHC. Čtyřstupňová převodovka byla umístěna v zadní části vozu, byla řazena hydraulicky a řadící páka byla umístěna na sloupku řízení. Kola byla nezávisle zavěšena, nápravy vybaveny stabilizátory a kapalinovými tlumiči.

Gazela byla bezpochyby revolučním vozem, jehož možnosti byly daleko za hranicí chápání ještě i v poválečné Itálii. Ti, kteří měli možnost se s vozem svézt byly jeho řízením nadšeni a vozidlo by se pravděpodobně bylo velmi dobře prodávalo. Kvůli nutnosti dalšího vývoje a současnému nedostatku obráběcích strojů těsně po válce byl koncept Gazela nakonec opuštěn a upřednostněn facelift modelu 6C2500.

Všechny tyto koncepční vozy a neuvěřitelná pracovitost jež stála u jejich zrodu přišly fakticky v niveč. Pokud by byla Itálie zvítězila, pak prototypy naznačují, co by snad mohlo následovat: nejdůležitější fašističtí funkcionáři by jezdili v luxusních a propracovaných Alfách V8 a V12 a méně významným pohlavárům byla určena technicky brilantní Gazela.

I v těžkých časech války se tak pracovalo na budoucnosti Alfy Romeo. Rickart najal leteckého inženýra Orazia Satta Puglia z turínského technického institutu a na místo jeho asistenta později dosadil Giuseppe Bussa. Tato dvojice později navrhne jak model 1900 tak i Giuliettu, ale k tomu se ještě dostaneme.

[1] tuto „sociologickou“ pasáž jsem zkrátil, v původním textu je poměrně dlouhá a Alfám se nevěnuje

[2] pak v textu následuje krátké povídání o vztazích lidí z automobilové branže k nacizmu a fašismu. Jsou zmíněna jména jako Nuvolari, Porsche a další… Autor v podstatě jejich vztahy s režimem omlouvá snahou „dělat svoji práci“. Většina jmen, která zmiňuje je zcela neznámá, takže jsem tuto pasáž také  vypustil

[3] zakladatel automobilky FIAT

[4] což je název milánského předměstí, kde tato vůbec první továrna Alfy stála