Alfisti.cz
zpět
Alfisti.cz

Kapitola 16 - Moderní časy

1958 - Sedan ze série 2000
16.04.2017
1958 - cabrio od Pininfariny řady 2000
16.04.2017
1961 - Bertoneho kupé řady 2000
16.04.2017
1964 - Giulia TI
16.04.2017
1962 - Giulia Sprint
16.04.2017
1962 - Giulia Spider
16.04.2017
1963 - Giulia Sprint Speciale
16.04.2017
1963 - Giulia TZ
16.04.2017
1963 - Giulia TI Super
16.04.2017
1963 - Giulia Sprint GT
16.04.2017
1965 - Giulia Sprint GTA
16.04.2017
1966 - Spider 1600
16.04.2017

Zatímco Giulietta byla krokem k produkci levnějších vozů, objevila se v roce 1958 modernizovaná verze luxusnějšího vozu 1900 – model 2000. Toto auto mělo některé prvky společné s Giuliettou, například nastavování vůle ventilů pomocí podložek, litinový blok motoru a moderní karoserii.

Sedan 2000 zůstává zřetelným, pokud ne přímo zřetelně ošklivým mementem přechodu klasické elegance v moderní kýč. Mnohem přijatelnější karoserie byly vytvořeny pro modely Spider a Coupe, o něž se postaraly karosárny Touring a Bertone. Přímé linky spideru 2000 nabízely zajímavý kontrast vůči oblé Giuliettě a kupé, které se objevilo v roce 1960, bylo svým tvarem předchůdcem kupátka z modelu Giulia, který se měl objevit o tři roky později. V roce 1962 byl model 2000 vylepšen dosazením nového motoru, řadového šestiválce o objemu 2.600ccm a došlo také k několika menším stylistickým změnám.

Vozy 2000/2600 si zaslouží mnohem více pozornosti, než kolik se jim kdy dostalo kvůli nekončícímu úspěchu Giulietty. Přestože tyto modely nemohly nikdy dosáhnout jedinečnosti legendárních automobilů 8C z třicátých let, byly i tak připomínkou minulé slávy již Alfa pomalu, ale jistě ztrácela. Tyto velké Alfy stály na počátku linie, která pak přes Montreal, dvoumístné V8 GT kupé, přes další velké sedany pokračuje až k současné AR164.

V roce 1959 byli majitelé Giuliett ohromeni, když bez oficiálního oznámení došlo k úpravám motoru pro tento model. Namísto vylepšení ovšem došlo spíše ke zhoršení jejich vlastností.[1] Do Giulietty se také začaly montovat převodovky z modelu 2000 – bohužel jen čtyřstupňové (jednoduchá úprava na pět stupňů byla mezi nadšenci velmi populární). I když tyto změny ve své době zůstaly nepochopeny, jednalo se o přípravu pódia pro nástup verze s motorem 1.600ccm a návzem Giulia („Jůlinku“ tedy měla nahradit „Julie“).

Nový motor 1.600ccm se objevil v roce 1962 nejdříve v hranatém sedanu Giulia TI. Giulia nabídla výkonnost Giulietty Veloce (90k) a zároveň byla prostá spousty jejích drobných neduhů, na čemž mělo velký podíl použití elektroniky Bosch. Aby byl dodržen marketingový přístup spočívající v nabídce sedanu, kupé a spideru vycházejících z jednoho modelu, byly populární karoserie Giulietty Sprint a Spider použity s novým motorem. Bylo nicméně jasné, že nové karoserie pro kupé i spidera z Giulie již „klepou na dveře“. Přesto již v šedesátých letech alfisté věděli, že od záměru vypustit na trh nový model k jeho skutečné premiéře uplyne u Alfy Romeo opravdu hodně času.

V roce 1963 se také Giulietta Sprint Speciale dočkala motoru z Giulie[2], který byl navíc vylepšen použitím dvou karburátorů Weber DCOE a navázala tak na linii „Veloce“ započatou u Giulietty. Stejný motor byl také použit u vozidla s trubkovým rámem a Zagatovou karoserií, na kterém Alfa pracovala od roku 1959, nazvaného TZ.

Měsíc poté, co se tento motor objevil v Giulii SS, byl představen také ve sportovní verzi Giulie sedan – Giulia TI Super a v květnu 1964 také v karoserii spider a tak vznikla Giulia Spider Veloce.[3]

V září 1963 byla Giulia představena ve verzi kupé, což byla menší verze vozů kupé odvozených z modelu 2000/2600. Zmenšením motoru na 1300ccm a jeho instalací do Bertoneho karoserie Giulietty Sprint také vznikla Giulia 1300.

V roce 1965 se motor z Giulie Veloce objevil v karoserii sedanu a tak vznikla Giulia Super[4]. Dále byl pak použit v kupátku GTA, kde navíc dostal dvě svíčky na každý válec (115k).

Rok 1966 znamenal příchod zbrusu nového spideru. Designově vycházel z Pininfarinovi série Superflow a začalo se mu přezdívat „Duetto“. Jen lehce inovovaný zůstává tento kabriolet v nabídce Alfy Romeo dodnes a je její neodmyslitelnou součástí. Jeho nástupce má vycházet z platformy Fiatu Tipo a mít pohon předních kol.

V šedesátých letech nakonec Alfa nabídla verzi 1300 pro všechny modifikace Giulie. Italové tak mohli využít daňového zvýhodnění malých motorů. Výsledkem bylo, že v šedesátých a na začátku sedmdesátých let Alfa vyrobila neuvěřitelné množství různých variant Giulie od sedanu, kupé, kabrioletu a kombi přes závodní kupé a závodní sedan až po speciální závodní auta, prototypy a dokonce i Giulii s dieselovým motorem. Většina zmíněných vozů měla motor jak 1.600 tak i 1.300ccm.

Jedná se o opravdovou záplavu různými modely. Šedesátá léta se stala dobou, kdy Alfa vyrobila víc různých modelů než v celé své předešlé historii a než také bude kdy vyrábět v budoucnu. Chci přeskočit detaily této modelové expanze a dostat se k širším souvislostem: éra Giulie znamená vrchol Alfy Romeo jako výrobce automobilů, ale produkce široké palety modelů dostala státem řízenou firmu za hranici jejích možností. Alfa se utápěla v byrokracii, kterou s sebou přinášela státní správa s vládou, jež se měnila prakticky každý měsíc. Tato mašinérie byla ovšem také nevysychajícím pramenem financí. Pro montování Giulií se postavila nová továrna v Arese a plánovala se revitalizace průmyslových kapacit poblíž Neapole, jež by sloužily pro výrobu nového, menšího vozu.

Právě v této době se stal pro budoucnost automobilky důležitým americký trh. Úspěchy Volkswagenu se staly inspirací pro ostatní importéry a jsem přesvědčen, že každý manažer, který měl na starost import Alfy Romeo do USA, posílal do Itálie jen ty nejoptimističtější zprávy a věřil, že stejný úspěch jako VW čeká Alfu. Nikomu nevadilo, že třeba Renaultu se s jeho modelem Dauphine nepodařilo na americkém trhu prosadit, a nejen Alfa tehdy vzhlížela k Americe jako ke svatému grálu. Odhady prodejů AR v USA zůstávaly neustále optimistické – byly ovšem spíš dílem vnitrofiremní komunikace než seriózního marketingového plánování.

V šedesátých letech se Itálií valily vlny dělnických nepokojů. Stávky byly časté a produktivita práce nízká. Tyto problémy se ovšem netýkaly pouze Itálie, podobně na tom byla i Velká Británie. Sociální napětí bylo cítit po celé Evropě. Jako ústupek sociálním tlaků se přebyteční dělníci nepropouštěli, ale dostávali svoje výplaty, i když nechodili do práce a zůstávali doma. Bylo jasné, že opatření, která by Alfu Romeo ekonomicky postavila na nohy, by zároveň zapříčinila pád vlády. I přesto se Rudolfu Hruskovi podařilo alespoň částečně stabilizovat finanční situaci firmy, když se dokázal zbavit alespoň části přebytečných zaměstnanců, nicméně ani jeho manažerské umění nestačilo na to, aby se továrna na AlfaSud dostala z červených čísel.[5]

Doba, o které se bavíme, byla dobou vysokooktanových benzínů, senzačních výkonů motorů a pravděpodobně reprezentuje vrchol automobilového designu před nástupem emisních a bezpečnostních restrikcí. Pro spoustu z nás tato dekáda představuje idylický čas, kdy se na cestách proháněly spousty originálních a nekonvenčních automobilů.

Giulia díky enormní šíři své modelové řady nabízela něco téměř pro každého. A co je nejdůležitější, neztratila nic z šarmu Giulietty. Byla mrštná, pohodlná a spolehlivá. Byl to také poslední model Alfy Romeo, který netrpěl americkými emisními omezeními. V současnosti je Giulia již považována za klasiku a uznávání jejích kvalit bude jistě v budoucnu pokračovat.

 

[1] autor je v tomto případě bohužel nekonkrétní

[2] a proto se také od této chvíle označuje jako Giulia SS

[3] kromě několika malých úprav se pořád jedná o karoserii z Giulietty Spider

[4] oproti modelu TI Super má model novou masku a patrně existují i další odlišnosti

[5] to se již týká sedmdesátých let, továrna byla otevřena v roce 1972