Alfisti.cz
zpět
Alfisti.cz

Kapitola 17 - Pád

1968 - Berlina 1750
17.04.2017
1968 - Berlina 1750
17.04.2017
1967 - GTV 1750
17.04.2017
1967 - Spider
17.04.2017
1967 - Tipo 33 Stradale
17.04.2017
1967 - Tipo 33 Stradale
17.04.2017
1966 - závodní Tipo 33
17.04.2017
1967 - závodní Tipo 33/2
17.04.2017
1971 - závodní Tipo 33/3
17.04.2017
1974 - závodní Tipo 33TT12
17.04.2017
1976 - závodní Tipo 33SC12
17.04.2017
1969 - Spider 1750
17.04.2017
1971 - Montreal
17.04.2017
1971 - Montreal
17.04.2017
1971 - Montreal
17.04.2017
1972 - Alfetta
17.04.2017
1972 - Alfetta - nákres mechanických částí
17.04.2017
1974 - Alfetta GT 1.8
17.04.2017
1974 - Alfetta GT 1.8
17.04.2017
1972 - Alfasud
17.04.2017
1976 - Alfasud Sprint
17.04.2017
1976 - Alfasud Sprint
17.04.2017
1983 - Arna
17.04.2017
1968 - GTA Junior 1300
17.04.2017
1969 - Giulia GTAm
17.04.2017
1979 - Tipo 179 pro závody F1
17.04.2017
1982 - Tipo 182 pro závody F1
17.04.2017

V roce 1967 byla na evropský trh uvedena lehce zvětšená verze motoru z Giulie. Objem motoru činil 1.779ccm, což byla hodnota natolik blízká objemu legendárního motoru ze třicátých let, že se pro nový vůz s tímto motorem začalo používat označení 1750. Američané si na tento motor museli počkat další dva roky. V roce 1968 nebyla do USA dovezena jediná Alfa, protože kvůli novým emisním limitům bylo potřeba provádět stále zdlouhavější testování.

Američtí výrobci mezitím doufali, že se jim podaří emisní zákony obejít stejným způsobem, jakým se o to pokoušeli v případě zákonů o bezpečnostních pásech a náraznících: učinit výsledek tak nefunkčním, že tím zákon ztratí svůj smysl a upustí se od něj.[1]

Na druhé straně v řadách evropských exportérů americké předpisy vyvolávaly zděšení. Historky o crash-testech v rychlosti 35mph byly na denním pořádku stejně jako zvěsti o tom, že nedodržení emisních limitů bude příčinou obrovských pokut, když ne přímo zákazu činnosti na trhu.

Výsledkem toho bylo, že Alfa zaujala k otázkám emisí velmi zodpovědný a komplexní postoj, jehož ztělesněním se stalo představení a následné používání mechanické vstřikovací jednotky SPICA, jejíž původ můžeme najít v malých dieselových elektrárnách. Tento přístup, ve kterém byla Alfa doslova papežštější než papež, způsobil značné napětí mezi alfisty v USA, protože spousta z nich nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak vlastně vstřikování SPICA funguje. Došlo to tak daleko, že dokonce i samotní importéři se začali bát, že kvůli složitému systému vstřikování bude ohroženo postavení Alfy Romeo v USA.

Model 1750 GTV, i se svým mechanickým vstřikování, se však stal jedním z nejpodmanivějších vozů v moderní éře Alfy Romeo. Je dostatečně výkonný, nabízí výbornou odezvu na pokyny řidiče a je spolehlivý. Až na pár detailů je 1750 Spider i GTV pravděpodobně lepší vůz – minimálně se mnohem lépe servisuje – než jeho současný klon.[2]

Varianta 1750 sedan představila prostornější karoserii než Giulia a také její přístrojová deska dostala novou, „leteckou“ vizáž, kterou přejala z modelu 1750 GTV. Přestože oproti Giulii byl vůz podstatně modernizován, již se mu nepodařilo (a ani jeho následné verzi s motorem 2.0) udržet si její šarm. Alfisté tak mohli pozorovat, jak na trhu sportovních sedanů začíná dominovat BMW.[3]

Rok 1967 byl také rokem představení série sportovních prototypů „Tipo 33“ s motory V8. Silniční automobil odvozený z těchto sportovních prototypů, nazvaný „Stradale“ patří k nejexotičtějším a nejvíce ceněným vozům od Alfy Romeo vůbec.[4] Vozy série „33“ pak Alfu po určitou dobu reprezentovaly na závodních tratích.

Dvoulitrová verze motoru z Giulietty/Giulie se objevila v roce 1970 a do USA se začala dovážet o rok později. Tou dobou se Alfa snažila investovat veškeré disponibilní zdroje do vývoje nových vozů, takže modely s novým motorem 2000 se nijak nelišily od těch starších s motorem 1750. Jedinou výjimku tvoří spider, který ztratil svoji kulatou záď a začal se vyrábět se zádí zkosenou.

Na světové výstavě v roce 1967 Alfa presentovala prototyp vozu kupé s motorem V8. Auto vyvolalo takový ohlas, že Alfa byla téměř povinná jej začít vyrábět. Na silnice se dostalo pod názvem „Montreal[5] a jedná se o poslední „velké“ kupé od Alfy Romeo.

V roce 1975[6] přišla Alfa končně s novým podvozkem. Automobilka se dlouho držela klasické koncepce s tuhou zadní nápravou, i když už bylo zřejmé, že toto řešení je zastaralé. Alfetta z roku 1975 nabídla zadní nápravu deDion s vinutými pružinami, přední náprava využívala nezávislého zavěšení s torzní tyčí.

Tyto vozy se bohužel do povědomí zákazníků zapsaly jako zdaleka ne tak kvalitně udělané jako jejich předchůdci. Nové kupé se splývavou zádí bylo přijato se smíšenými pocity. Alfa se snažila své vozy zcivilizovat, aby zvýšila jejich atraktivnost pro širší spektrum zákazníků, ale tyto kroky zároveň způsobily vytrácení jedinečného charakteru jejích vozů, který učinil z Giulietty a Giulie tak nezapomenutelná auta.[7]

V Evropě se v roce 1972 objevila nová malá Alfa, vyráběná v továrně poblíž Neapole – Alfasud. Jednalo se o auto s pohonem předních kol a čtyřválcovým, vodou chlazeným motorem boxer. Alfasud se dal zakoupit jak v provedení sedan tak kupé, které vypadalo jako zmenšené kupé z Alfetty. Tyto vozy plnily emisní limity pro provoz v USA, ale nikdy se sem nedovážely. V Evropě a Anglii se jim docela dařilo a tak je škoda, že se v USA nemohly předvést.

Vyráběly se i další modely. Některé verze Giulie zůstaly ve výrobě až do roku 1972 a v osmdesátých letech se krátce vyráběl model Arna, který byl výsledkem spolupráce Alfy a Nissanu[8]. Verze Giulia „Junior“ GTA[9] se ukázala být výborným závodním náčiním[10] a pro závody silnějších aut se využívaly podstatně upravené motory 1750 a 2000 ve vozech Giulia GTAm.

            Můj text opomněl mnoho ze závodního snažení Alfy Romeo po éře monopostu 158/159. Jedná se o širokou oblast a Alfa Romeo hrála téměř nepřetržitě důstojnou roli na všemožných závodních tratích. Vozy vycházející z modelu Giulia GTA byly v roce 1967 doplněny novou řadou sportovních aut série „33“, které se na závodech objevovaly ve velkém množství různých modifikací. Alfa pak byla schopna nabídnout vozy „33“ do závodů sportovních automobilů a také plnokrevné vozy do F1, označované jako „Tipo 179“ a „Tipo 182“. Do těchto aut se používaly různé motory V8 a V12 a také „boxery“ o stejném počtu válců. Krátkou dobu Alfa dodávala své motory pro F1 týmu Brabham, ale nakonec nasazuje svůj vlastní tým, který posléze dosahuje i dílčích úspěchů.

Celkově se však o sedmdesátých letech dá říci, že v nich Alfa sešla na scestí a ztratila směr. Snažila se o masovou výrobu automobilů a o udržení na trhu, ale nedokázala zároveň udržet úroveň jejích automobilů na takové výši, aby si udržela zákazníky, které měla z dřívějších dob. A najednou se sportovní auta jako Datsun 240Z nebo BMW 2002 zdála mnohem zajímavější. V osmdesátých letech se náhle na Alfu, která prokazovala svoji technickou vytříbenost po 70 let, začalo pohlížet jako na podivnou, zastaralou značku. V době sofistikované elektroniky, víceventilových motorů a perfektní ergonomie se Alfa dostala mimo hru.

 

[1] v dalším textu autor popisuje, jak američtí výrobci obcházeli předpisy o bezpečnostních pásech a jak jednoduché bylo pro domácí výrobce obejít i emisní limity. Pasáž je poměrně dlouhá a složitá, proto ji vynechávám

[2] Čili čtvrtá generace Spideru a transaxle kupé Alfa GTV

[3] jen doplním pár technických údajů: sedan se vyráběl v letech 67-71 s motorem 1750 a pak do roku 76 s motorem 2000. Výkon (1750/2000): 115/129 koní při 5800ot./min. Pětistupňová převodovka; kotoučové brzdy na všech kolech. Vpředu nezávislé zavěšení, vzadu tuhá náprava.

[4] hmotnost 572kg, atmosférický motor V8 90° 2.0 DOHC se vstřikování SPICA; 230k/8.800rpm; 0-96km/h za 5.5s; V-max 230km/h; 18ks vyrobeno

[5] V8, 2.6l/200k, 0-96 za 7.6s, V-max 212km/h

[6] v Evropě již o 3 roky dříve

[7] Zde bych chtěl doplnit víc info ke kupátkům z Alfetty, protože si to určitě zaslouží: výše zmíněné první kupé byla Alfetta GT. Vyráběla se v letech 1974-1976 s motorem 1.8 a výkonem 122 koní a pak v letech 1976-1979 s motorem 1.6 o výkonu 109 koní. Spolu s variantou 1.6 se v roce 1976 objevila výkonnější verse Alfetta GTV s motorem 2.0 a výkonem 132 koní, a od roku také verse Strada s lepší výbavou. Na vozy kupé odvozené z Alfetty plynule navázal vůz Alfa Romeo GTV6 na podvozku AR75, který se vyráběl v letech 1981-87 a byl osazen motorem V6, 2,5l o výkonu 158 koní. Systém „transaxle“ je u všech těchto vozů samozřejmostí

[8] karoserie Nissan Cherry, motor Alfasud. Komerčně auto zcela propadlo.

[9] 1,3l/103 koní

[10] vyhrála svoji třídu v ETCC 1968