Alfisti.cz
zpět
Alfisti.cz

Kapitola 6 - Závodní politika

Fiat 801 (1921)
08.03.2017
Fiat 804 (1922)
08.03.2017
Fiat 805 (1923)
08.03.2017
Tým Alfy Romeo s Merosiho vozy GPR - 1923
08.03.2017
Alfa P2 1924
08.03.2017
Alfa P2 1924
08.03.2017
Alfa P2 1924
08.03.2017
Dobová fotografie - Alfa P2 na závodní trati
08.03.2017
Arcirival Alfy P2 - Bugatti typ 35B
08.03.2017
Arcirival Alfy P2 - Bugatti typ 35B
08.03.2017

Při vyprávění příběhu Alfy Romeo je občas možné jedním dechem mluvit o závodních i osobních vozech. Jindy se zase obě cesty rozcházejí a tak je potřeba o závodních a cestovních vozech mluvit zcela odděleně. Do roku 1923 se při konstrukci závodních vozů Alfa postupovalo jednoduše tak, že z cestovních vozů se prostě demontovalo co největší množství karosářských dílů. Alfa 1914 GP byla neúspěšným vozem a tak se nestala hledaným zdrojem, z něhož by se vycházelo při konstrukci dalších automobilů. Až na začátku roku 1923 se udály podstatné změny v přístupu ke konstrukci závodních vozů, které si zaslouží zvláštní zájem.

Směřování automobilového sportu bylo ovlivňováno stejně tak technologií jako politickou snahou o jeho ovládnutí. Nejdůležitější instituce motosportu byly vždy francouzské a jejich snahou bylo vždy přispět k francouzské dominanci na závodních tratích. Že se jim to téměř nikdy nedařilo, jistě neslouží ke cti francouzských výrobců.

Vůbec první automobilové soutěže - Pohár Gordona Bennetta - byly zajišťovány Francouzským Autoclubem (ACF) a jediná regulace spočívala v tom, že všechny komponenty závodních aut musely pocházet ze sériových vozů. Jelikož Francie byla v té době největším světovým producentem automobilů, takováto regulace v podstatě zajišťovala francouzskou nadvládu. ACF pokračoval v kontrole závodních regulí až do dvacátých let, kdy byl nahrazen další francouzskou organizací – AIACR (Mezinárodní asociace autoklubů – International Association of Auto Clubs). Všechny nově uvedené restrikce jako maximální váha vozidla, omezení spotřeby paliva nebo dokonce nařízení o počtu členů posádky vozidla byly namířeny jediným směrem – omezení maximální rychlosti. A všechna tato omezení měla jediný výsledek – využívání stále chytřejších postupů a technologií a další zvyšování rychlosti vozidel.

V roce 1921 ACF rozhodl o stanovení maximálního objemu motoru na 3 litry. Fiat zareagoval nejrychleji, postavil zbrusu nový vůz s motorem DOHC – Typ 801. Fiaty začaly v závodech GP dominovat, a když byl v roce 1922 maximální povolený objem snížen na 2 litry, pokračovala nadvláda Fiatu prostřednictvím modelu 804, který měl výkon 112 koní při 5.000rpm.

Pro rok 1923 pak Fiat přišel s osmiválcovým přeplňovaným modelem 805. S výkonem 130 koní při 5.500rpm pak Fiat obsadil první dvě místa při Evropské GP v Monze, která se tak stala první velkou cenou, kterou vyhrál přeplňovaný vůz. Přeplňované vozy pak ovládly závody GP až do roku 1952, kdy FIA nařídila používání motorů atmosférických.

FIAT probudil ostatní výrobce včetně Alfy Romeo a ti se samozřejmě snažili jej dostihnout. V roce 1923 představila Alfa Romeo a Sunbeam šestiválcové motory velmi podobné těm od FIATu. Je ovšem zjevné, že navrhování závodních vozů nebylo Merosiho silnou stránkou. Když byl požádán o navržení „moderního“ motoru pro GP, jednoduše vylepšil svůj Henrim inspirovaný motor z vozu 1914 GP.

Alfa GPR („Gran Premio Romeo“) nebyla ještě ani pořádně odzkoušena když pilot Ugo Sivocci v jedné z nich havaroval a zabil se. Nicolla Romeo měl zájem o úspěšnou účast v seriálu GP a začal hledat konstruktéra, který by mu byl schopný postavit vůz, jež by značce začal přinášet vítězství. A tak právě když byl Merosi na vrcholu svého snažení na poli cestovních vozů, byl propuštěn kvůli snaze Alfy uplatnit se na poli závodním.

Jeden z konstruktérů FIATu, Vittorio Jano, se nakonec nechal nabídkou dvojnásobného platu vylákat ze svého milovaného Turína. Přestože Janův příchod byl v automobilce akceptován jen s nelibostí, vybral si při prohlídce vývojového oddělení za asistenta jednoho z tehdejších zaměstnanců Alfy, mladého konstruktéra Luigi Fusiho.

Janovým prvním a obecně očekávaným krokem bylo zabudování přeplňování do modelu GPR s využitím kompresoru Witting, jež byl podobný těm, které používal FIAT. Jano ovšem brzy začal být s Merosiho konstrukcí vozu nespokojený.

V několika dalších týdnech intenzivní práce Fusi pečlivě přenášel na technické výkresy Janovy představy nové Alfy Romeo P2. Kdyby tento vůz byl neúspěšný jako Alfa GP z roku 1914 nebo model GPR, nemuseli bychom přerušovat naše vyprávění o cestovních vozech. Ale Alfa Romeo P2 rychle ovládla závodní trati a zůstala obávaným protivníkem po dalších šest let, což je jistě pozoruhodný úspěch. Bugatti Typ 35 také pochází z roku 1924, ale v prakticky všech závodech kde se Alfa a Bugatti setkali, Alfa zvítězila. Stejně jako v případě Bugattiho, který přenášel mnoho prvků ze svých závodních vozů do vozů civilních, se také četné technické detaily z Alfy P2, včetně hlavy se dvěma vačkami, měly objevit v cestovních vozech Alfa Romeo.

Pro svá vítězství a tolik přínosný design si Alfa Romeo P2 zaslouží zvláštní pozornost. Disponovala osmiválcovým motorem o objemu 1.987ccm s rozvodem DOHC, dvěma karburátory a turbodmychadlem. Oproti „dvoulitru“ FIATu, kterému se její motor dost podobal, měla vrtání a zdvih 61 a 85 mm (FIAT 60 a 87 mm) a výkon 140 koní při 5.500rpm (FIAT 130 koní při shodných otáčkách). Turbodmychadlo typu „Rootes“ dávalo plnící tlak cca 0,7 baru. Vůz byl vybaven čtyřstupňovou převodovkou.

Podvozek a „šasi“ vozu pak byly veskrze konzervativní a klasické. Vůz měl žebřinový rám a tuhou přední i zadní nápravu s poloeliptickými pružinami. Motor byl k rámu pevně připevněn ve třech bodech.

Podle Fusiho bylo celkem vyrobeno pouze 6 kusů vozu P2. Jeden vůz je dnes vystaven v museu v Arese, další je umístěn v museu Carla Biscarettiho – zde se jedná o exemplář, se kterým jezdil pilot Varzi a který byl v roce 1930 dovybaven chladičem z vozu 1750 Gran Sport. Dalšími úpravami na tomto voze je montáž brzd, řízení a přední nápravy z vozu 6C1750 a také změna umístění turbodmychadla.

Svoji první Grand Prix absolvovala Alfa Romeo P2 v roce 1924 ve Francii. Nasazeny byly tři vozy řízené Ascarim, Camparim a Francouzem Wagnerem. Campari zvítězil. V následující GP Itálie zvítězil Ascari (který se v následujícím roce při havárii ve voze P2 zabil). Úspěch Alfy Romeo byl tak jednoznačný, že FIAT raději na konci roku seriál GP opustil, aby se vyhnul dalšímu ponížení.

Dominance vozu P2 pokračovala i v roce 1925 a tehdy také Alfa Romeo získala svůj první titul mistra světa v závodech Grand Prix (když ze čtyř velkých cen vyhrála dvě). Na znamení tohoto úspěchu se kolem loga značky objevil věnec, který zde vydržel do roku 1946, kdy jej nějaký nevzdělaný hlupák nenechal odstranit ve jménu „modernizace“.