Již při vývoji Alfetty konstruktéři počítali s tím, že její zcela novou (a technicky mimořádně vyspělou) podvozkovou platformu později využijí i pro menší a levnější sedan, což jí výrazně zefektivní. Tento plán se stal skutečností na podzim roku 1977, kdy se na autosalonu ve Frankfurtu představila nová Alfa Romeo Giulietta.
Její karoserie byla dílem vlastního stylistického střediska Alfy Romeo, které odvedlo velmi dobrou a do jisté míry i průkopnickou práci. Nová Giulietta se totiž stala prvním masově vyráběným sedanem, který vsadil na výrazně klínovitou boční linii. Ta končila krátkou a na tehdejší dobu nezvykle vysokou zádí. Toto řešení mělo hned několik předností – bylo aerodynamicky výhodné, karoserii dodávalo objem zavazadlového prostoru (není proto divu, že je použili i následující modely 75 a 155). Stejně jako Giulia, také Giulietta vsadila na velmi kompaktní stavbu – vždyť vnější rozměry charakterizovaly hodnoty 4210 x 1650 x 1400 mm, přičemž rozvor náprav činil 2510 mm a rozchod kol vpředu/vzadu 1360/1358 mm.
Příznivá pohotovostní hmotnost 1100 kg byla ideálně rozložena mezi nápravy, protože Giulietta od Alfetty převzala vyspělou koncepci poháněcí soustavy transaxle, kdy nad přední nápravou je uložen pouze motor, zatímco převodovka v bloku s rozvodovkou se nachází těsně před zadní poháněnou nápravou. Přední lichoběžníkové závěsy byly odpruženy nezávislými podélnými torzními tyčemi a zadní kola spočívala na vysoce propracované nápravě typu DeDion (spojuje v sobě výhody tuhé nápravy a nezávislého zavěšení) s vinutými pružinami. Samozřejmě nesměly chybět příčné zkrutné stabilizátory a účinné kotoučové brzdy vybavené posilovačem, přičemž zadní byly v zájmu redukce neodpružených hmot uloženy u rozvodovky. O přesné a citlivé spojení mezi řidičem a předními koly se staralo hřebenové řízení, vybavené bezpečnostním kloubovým hřídelem. Giulietta jezdila na pohledných třináctipalcových ocelových kolech, na přání se dodávaly elegantní mnohapaprskové lité disky.
Pod kapotou nemohly chybět legendární čtyřválce s dvouvačkovým ventilovým rozvodem, vyznačující se vysokým měrným výkonem , mimořádnou „točivostí“ a nádherně sytým zvukovým projevem. Základní motorizací dostal na starost agregát s novým objemem 1357 cm3, který vyvíjel výkon 95 k. Náročnější řidiči volili větší šestnáctistovku (přesný objem 1570cm3), převzatou z Giulie. Ta vyvíjela 109 k, ovšem její hlavní předností byla větší pružnost. S oběma motory spolupracovala samozřejmě pětistupňová převodovka. Giulietta 1.3 dosahovala největší rychlost 166km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovala za 12,6 s, větší „jedna-šestka“ jela až 174 km/h a sprint na stokilometrovou metu zvládla za 11,5 s. Zatímco u slabší verze výrobce udával spotřebu 7,5/10,1/12,2 l /100km (při rychlosti 90 km/h, 120 km/h, a ve městě), silnější vykazovala hodnoty 7,6/9,6/13,2 l/100km.
Díky tomu, že rozvor Giulietty byl stejný jako u delší Alfetty, mohla se pochlubit podobně velkou kabinou, takže i dvojice zadních pasažérů se těšila plnému prostorovému komfortu. Přístrojová deska byla řešena dosti avantgardním způsobem – kontrolní přístroje designéři umístili do tvarově oddělené kapličky, přičemž ručičky rychloměru a otáčkoměru se otáčely v opačném směru. Nevšedně působila rovněž odkládací schránka před spolujezdcem řešená jako zásuvka. Na vybavení interiéru se nešetřilo – všechny jeho plochy byly čalouněné, podlahu pokrýval kvalitní koberec a pohodlná sedadla měla standardně látkové potahy. Přední byla vybavena i opěrkami hlavy, zadní pasažéři měli k dispozici výklopnou středovou loketní opěrku a nad vnitřním zpětným zrcátkem se nacházely digitální hodiny. Bezpečnostní výbava zahrnovala také přední samonavíjecí bezpečnostní pásy a volant se speciálně konstruovaným středem pohlcujícím energii nárazu. Palivová nádrž o objemu 50l našla bezpečné místo za zadním opěradlem, mimo zadní deformační zónu.
Od května 1979 se pod kapotou objevil také silnější čtyřválec o objemu 1779 cm3 a výkonu 122k, který se osvědčil v Alfettě a předtím i ve starších modelech. Osmnáctistovka udělovala kompaktní Giuliettě výborný temperament, když ji rozjela až na 180 km/h a ke zrychlení na stokilometrové tempo ji stačilo 11 s. O rok později došlo i na špičkový dvoulitr s výkonem 130 koní, který na čtrnáctipalcových kolech jezdil až 184 km/h a akceleraci na rychlost 100 km/h zvládal za pouhých 9,7 s.
V červnu 1981 prodělala Giulietta první lehkou modernizaci a kromě standardního provedení se objevila i luxusnější verze Super, resp. Lusso. Ty bylo možno identifikovat podle plastových ochranných lišt dveří, předních mlhovek a zrcátka i na straně spolujezdce. Interiér obou provedení dostal nový volant a vylepšena byla sedadla i středová konzola. Počátkem roku 1982 byly verze 1.6 a 1.8 opatřeny poněkud kratším pátým převodovým stupněm, což dále zlepšilo jejich temperament. Také se objevili mimořádně luxusní verze EC a TI, které se chlubily takovými prvky, jako jsou litá kola, tónovaná skla ( ta v předních dveřích byla elektricky ovládaná), centrální zamykání, stírače světlometů a kožený potah věnce volantu.
V roce 1982 se nabídka pohonných jednotek rozšířila o turbodiesel VM s výkonem 82 k, který Giulietta převzala od své větší sestry Alfetty. „Jůlinku“ rozjel nejvíce na 158 km/h, hlavní přednost představovala provozní hospodárnost. Triáda normovaných spotřeb při rychlosti 90 km/h, 120 km/h a v městském provozu totiž činila6,2/8,1/9,1 l/100km. Pro srovnání uveďme, že u benzínového dvoulitru to bylo 7,3/9,7 a 12,9 l/100km.
Poslední změny Giulietta zaznamenala ve druhé polovině roku 1983, u vrcholné dvoulitrové verze o rok později. Přední nárazník se více přiblížil k vozovce a zadní čelo mezi víkem zavazadlového prostoru a zadním nárazníkem dostalo plastový vroubkovaný panel s integrovanými mlhovkami. Vylepšení zaznamenal rovněž interiér – „domeček“ kontrolních přístrojů dostal zaoblený tvar, který ladil s novými kruhovými výdechy ventilace a topení. Ze zadního opěradla vyrůstaly integrované opěrky hlavy a změnily se i potahové materiály.
Na závěr se nemůžu nezmínit také o jedné opravdu vybrané lahůdce – Giuliettě 2.0 Turbodelta, vyvinuté a vyráběné sportovním oddělením Alfy Romeo, stájí Autodelta. Jednalo se o omezenou sérii vozů, jejichž benzínový dvoulitr dopovalo turbodmychadlo Alfa Avio. Přestože ještě nebyl použit chladič stlačeného vzduchu, výkon vzrostl na 170 koní a točivý moment stoupl o 60%, přičemž vrcholil o 500 ot/min níž. Výsledkem byla opravdu razantní akcelerace (oficiálně udávaná hodnota chybí, ale odhad zrychlení z 0 na 100 km/h za necelých 8s se nezdá být nadnesený) a největší rychlost 206 km/h. Vůz proto dostal speciální čtrnáctipalcová litá kola obutá do nízkoprofilových pneumatik se šířkou 200 mm, tužší a mírně snížené zavěšení a posílenou brzdovou soustavu. Hlavní změnu v interiéru představovala anatomická přední sedadla se zvýrazněným bočním vedením těla, sportovní volant, ukazatel plnícího tlaku turbodmychadla (zabudovaný na středovém panelu přístrojové desky místo prostředního kruhového výdech ventilace) a bronzově tónovaná skla. V letech 1983-1984 vzniklo pouhých 361 kusů tohoto dravce, takže dnes je Giulietta Turbodelta považována za opravdový sběratelský skvost.
„Giulietta nuova“ slavila nemalé prodejní úspěchy – celkem spatřila světlo světa v 379 691 exemplářích. Poslední z nich sjel z výrobní linky v roce 1985, aby udělal místo dnes již kultovnímu modelu 75.
Zdroj: Alfaromeo magazín (České vydání)
