Alfa 145/146 nahradila populární „třiatřicítku”. Nová dvojice modelů nižší střední třídy přinesla modernější techniku a více bezpečnosti, prostoru i komfortu. Samozřejmě se nezapomnělo ani na typickou radost z jízdy a atraktivní design.
Na turínském autosalonu v dubnu 1994 Alfa Romeo představila nový třídveřový hatchback 145. Stejně jako o dva roky starší sedan 155, i stočtyřicetpětka využívala unifikovanou podvozkovou platformu koncernu Fiat s rozvorem 2540 mm, která dobře posloužila i mnoha dalším italským vozům té doby (Fiat Tipo/Tempra/Coupé, Lancia Delta/Dedra). Přední náprava se skládala ze vzpěr McPherson a spodních příčných ramen, zadní kola spočívala na mohutných vlečených ramenech spojených zkrutnou příčkou. O odpružení se staraly vinuté pružiny, teleskopické tlumiče a samozřejmě nechyběly ani příčné zkrutné stabilizátory. Počáteční nedůvěra některých skalních alfistů vůči podvozkovým komponentům Fiatu byla brzy rozptýlena. Jízdní vlastnosti „stopětačtyřicítky” totiž plně odpovídaly sportovním tradicím milánské značky. Auto se s radostí vrhalo do zatáček a suverénně zvládalo razantní jízdní manévry i rychlou jízdu po dálnici – prostě Alfa jak má být. Podvozkoví odborníci z vývojového centra v Arese totiž speciálně naladili odpružení i tlumení a navrhli přesné hřebenové řízení s typicky strmým převodem, standardně vybavené posilovačem. Patřičně ostrý nástup měl i brzdný účinek, vyvíjený předními kotouči a zadními bubny a podporovaný posilovačem. Na přání (u pozdějších ročníků na většině trhů již standardně) se montoval proti blokovací systém ABS. Špičkový šestnácti ventil dostával kotouče i dozadu a přední pár měl vnitřní chlazení. Rozchod čtrnáctipalcových kol vpředu/vzadu činil na svou dobu velkorysých 1472/1441 mm.
Alfa 145 od své předchůdkyně, Alfy 33, zpočátku zdědila benzinové pohonné jednotky. Jednalo se tedy o podélně umístěné ploché čtyřválce s protiběžnými písty opatřené elektronickým vstřikováním paliva. Základní agregát měl objem 1351 cm3, výkon 66 kW při 6000 ot./min a točivý moment 115 N.m při 4400 ot./min. Špičkový šestnácti ventil o objemu 1712 cm3 dával 95 kW při 6500 ot/min a 148 N.m při 4300 ot./min. Střední článek nabídky tvořil boxer s novou kubaturou 1596 cm3, který vyvíjel 76 kW při 6000 ot./min a 134 N.m při 4500 ot./min. Takto motorizované Alfy 145 dosahovaly největší rychlost 178 – 200 km/h a na akceleraci z 0 na 100 km/h potřebovaly od 9,8 do 12,5 s. Normovaná spotřeba paliva se pohybovala mezi 6,1-6,3 1/100 km (při rychlosti 90 km/h). Jako naftová alternativa posloužil turbodiesel 1929 cm3 s výkonem 66 kW a točivým momentem 186 N.m při 2400 ot/ min převzatý od Fiatu. Tento řadový čtyřválec byl v motorovém prostoru uložen napříč, a vyžádal si proto odlišnou konstrukci předních partií skeletu karoserie. Alfa 145 1.9 TD jela až 178 km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovala za 12 s. Nejvíce byla oceňována její úspornost, když při 90 km/h se spokojila s rovnými 5 1/100 km. Všechny verze byly opatřeny pětistupňovými přímo řazenými převodovkami.
O design Alfy 145 s vnějšími rozměry 4093 x 1712 x 1427 se postaral tým vlastního stylistického studia Centro Stile, vedený jeho dřívějším šéfdesignérem Ermannem Cres-sonim (mezi jeho nejslavnější návrhy patří Alfa 33 a 75). Na vzhledu řady 145/146 se výrazně podepsal také tehdy ještě řadový designér Walter de Silva, pozdější tvůrce vzhledu ikonické řady 156. Při účasti takových es nepřekvapí, že design Alfy 145 se velmi povedl. Jakoby „přivřené” světlomety a kapota protažená do efektního „nosu” vozu propůjčily nezaměnitelný agresivní výraz. Boky zdobily dvojité, směrem vzad se rozšiřující prolisy ve výši pasu, kterými byla demonstrována designová kontinuita se sedany 164 a 155. Originálně bylo vyřešeno zasklení- působilo nezvykle jednolitě, protože zcela překrývalo zadní sloupky karoserie.
Za zmínku jistě stojí také rodinněji zaměřený sourozenec stopětačtyřicítky, pětidveřový liftback označený číslicí 146, se poprvé ukázal veřejnosti na boloňském autosalonu v prosinci 1994 a na jaře následujícího roku také v Ženevě. Oficiální mezinárodní prezentace ale proběhla až v dubnu 1995. Se 145 sdílel celou příď (kromě masky chladiče, která neměla žebrování), od předních sloupků a čelního skla směrem dozadu už byla karoserie odlišná. Výrobce ji označoval jako „dvouapůlprostorovou”, čímž upozornil na její nezvykle řešenou vysokou záď zakončenou krátkým stupínkem. Výrazně klínovitá boční linie (přispěly k ní i prudce stoupající boky zadního nárazníku) a ostře useknutá, jakoby předkloněná záď vytvořily siluetu přikrčené šelmy připravené ke skoku na svoji kořist. Díky tomu snad žádný jiný pětidveřový vůz nižší střední třídy nepůsobí tak dynamicky a agresivně jako právě Alfa 146. Její délka narostla na 4250 mm, ostatní míry byly se 145 shodné.
Interiér řady 145/146 vynikal nadprůměrnou prostorností a snadnou přístupností. K obojímu přispívala mírně zvýšená poloha sedadel a u 146 také nezvykle štědrý úhel otevření i zadního páru dveří. Přístrojová deska (částečně byla vyrobena z měkčeného plastu) se vyznačovala vhodně rozmístěnými ovládací-mi prvky a mohutným vybráním před koleny spolujezdce, které mu poskytovalo nezvyklý pocit volnosti. Dostatečný prostor byl připraven také pro zavazadla – v případě Alfy 145 činil základní objem „kufru” 0,320 m3, Alfa 146 s delší zádí nabízela dokonce 0,380 m3. Po sklopení standardně dělených zadních sedadel tato přepravní kapacita vzrostla až •na 1,130, resp. 1,225 m3. V prolisu podlahy se skrývalo dojezdové rezervní kolo, palivová nádrž o objemu 51 l se nacházela v chráněné zóně pod zadním sedadlem.
Zvětšené vnější rozměry, opatření učiněná ke splnění zvýšených nároků na pasivní bezpečnost (robustní skelet, výztuhy dveří, airbagy, napínače předních bezpečnostních pásů, protipožární systém) a bohatá komfortní výbava (např. výškově nastavitelný volant i sedačka řidiče, posilovač řízení, centrální zamykání, elektrická zrcátka a okna atd.) pochopitelně vedly k nárůstu hmotnosti oproti předchozí „třiatřicítce”. Pohotovostní hmotnost Alfy 145 se základní výbavou se pohybovala od 1140 do 1240 kg, obdobné verze Alfy 146 byly o 35 kg těžší. Užitečná hmotnost byla také nemalá – 520 kg. Výrobce proto přistoupil k postupné náhradě motorů boxer za výkonnější a pružnější řadové čtyřválce Twin Spark. Ty se vyznačovaly variabilním časováním ventilů, dvojitým zapalováním a při vytáčení krásně sytým zvukovým projevem. Jednalo se již o druhou generaci opatřenou šestnáctiventilovou technikou. Jejich příčná zástavba nebyla problém, jelikož stačilo sáhnout po provedení karoserie vyvinuté pro motor 1.9 TD. Motorové „přezbrojení” odstartovalo v září 1995, kdy byly představeny nové špičkové verze 145 Quadrifoglio (Čtyřlístek) a 146 TI (Turismo Internazionale). Oba vozy byly poháněny největší, dvoulitrovou verzí motoru Twin Spark, který z objemu 1970 cm3 dával 110 kW při 6200 ot./min a 181 N.m při 4000 ot./min. To stačilo na velmi uspokojivé jízdní výkony – nejvyšší rychlost 210 (215) km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,4 (8,5) s, přičemž spotřeba paliva v kombinovaném cyklu byla 8,8 1/100 km. Dvoulitrový Twin Spark se mimojiných konstrukčních vymožeností chlubil i dvojicí pomocných vyvažovačích hřídelí, díky kterým se jeho kultivovanost blížila šestiválcům. Oba špičkové modely dostaly mírně snížený, sportovněji naladěný podvozek (obsahoval i zesílené brzdy), patnáctipalcová litá kola, nástavce prahů a v případě 146 TI také slušivé přítlačné „křidélko” na záď.
Odchod plochých čtyřválců, jejichž původ sahal až k typu Alfasud, se v Alfě 145/146 završil v listopadu 1996. Tehdy byly zbývající boxery nahrazeny Twin Sparky menších objemů. Šestnácti ventilové čtyřválce s kubaturami 1598 a 1747 cm3 (obchodní označení 1.6 TS a 1.8 TS) se již o rok dříve objevily v modernizovaném sedanu 155, na-opak nejmenší jednotka o objemu 1370 cm3 (1.4 TS) představovala úplnou novinku. Čtrnáctistovka nabízela 76 kW při 6300 ot/ min a 124 N.m při 4600 ot./min. U šestnáctistovky činily obdobné hodnoty 88 kW při 6300 ot./min a 144 N.m při 4500 ot./min. Sedmnáctsetpadesátka dávala 103 kW při 6300 ot./min a 165 N.m při 4000 ot./ min a stejně jako dvoulitr byla standardně vybavena kotoučovými brzdami na všech kolech (vpředu se zvětšeným průměrem), která měla větší průměr 15 palců. Nejvyšší rychlost Alfy 145/146 s uvedenými motory se pohybovala mezi 185 a 207 km/h a hod-noty akcelerace z 0 na 100 km/h v rozmezí 11,5 – 9,4 s. Spotřeba v kombinovaném provozu činila 7,9 – 8,4 1/100 km. Zároveň s touto motorovou revolucí řada 145/146 dostala také modifikovanou přístrojovou desku s kruhovými výdechy topné a ventilační soustavy, přístrojový štít s chromovanými obroučkami a celkově kvalitněji zpracovaný a lépe odhlučněný interiér. V této podobě řada 145/146 dorazila na český trh, kam se Alfa Romeo po krátké přestávce vrátila na podzim 1996.
Od června 1998 se již tak skvělé parametry motorů 1.8 TS a 2.0 TS ještě mírně vylepšily (nárůst výkonu na 106 kW, resp. 114 kW a točivého momentu na 169, resp. 187 N.m již při 3500 ot./min), což byla zásluha nově zavedeného sacího potrubí s proměnnou délkou v závislosti na otáčkách. Poslední modernizace Alfy 145/146 proběhla v roce 1999. Vozy prodělaly zdařilý facelift, který zahrnoval přepracovanou masku chladiče se vstupy vzduchu ve tvaru slušivých „fousků” (maska byla tentokrát společná pro 145 i 146) a nové, kompletně lakované nárazníky opatřené úzkými černými lištami. Zároveň došlo k důležité změně pod kapotami naftových provedení. Původní komůrkový turbodiesel 1.9 TD byl totiž nahrazen velmi kultivovaným čtyřválcem 1.9 JTD s revolučním přímým vstřikováním paliva typu Common Rail, který se již osvědčil v Alfě 156. S výkonem 77 kW při 4000 ot./min a točivým momentem 255 N.m při 2000 ot./min Alfa 145/146 1.9 JTD jela až 185 (187) km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovala za 10,4 (10,5) s, přitom v kombinovaném cyklu se spokojila s 5,71 nafty na 100 km. Výroba Alfy 145/146 skončila v roce 2000, prodej ovšem dobíhal i následující rok. Celkem spatřilo světlo světa asi 460 000 automobilů této modelové řady, přičemž obě karosářské verze měly na tomto výsledku přibližně vyrovnaný podíl.
S laskavým dovolením převzato z Alfa Romeo magazínu 06/2012.
